Historie plemene
Československý vlčák je plemeno vzniklé křížením německého ovčáka a euroasijského vlka (Canis lupus lupus). Původní pokus pohraniční stráže pod vedením plukovníka Ing. Karla Hartla vyústil ve vznik československého národního plemene….
Počátek historie tohoto plemene se datuje od roku 1955, kdy se Ing. Karel Hartl začal zabývat křížením karpatského vlka s německým ovčákem. Zpočátku bylo křížení prováděno jako vědecký experiment. O pár let později se však zrodila myšlenka vyšlechtit nové plemeno a cílem chovu bylo a je zachovat vlčí vzhled, zdraví a přitom upevnit povahové vlastnosti pracovního psa.
První kříženci vlčice Brity a německého ovčáka Cézara z Březového háje se narodili 26.5. 1958, konkrétně v chovatelské stanici "z Pohraniční stráže" v Libějovicích. Vybraní kříženci pak byli znovu spojováni s nepříbuznými německými ovčáky. Štěňata první generace se vzhledem i chováním podobala vlku. Jejich výchova byla obtížná, výcvik byl sice možný, ale výsledky stěží odpovídaly vynaloženému úsilí. Jedinci druhé generace, pokud byli včas odebráni z vrhu a individuálně vychováváni, již byli plně cvičitelní. Až do dvou let však byli velmi hraví, výcvik trval déle. Vynikali v pachových pracích. Většina jedinců třetí a čtvrté filiální generace byla schopna absolvovat běžný výcvikový kurz a mohli být zařazováni do výkonu služby. Oproti psům měli lepší orientační schopnosti, dokonalejší vidění v noci, lepší sluch i čich.
Kurt z Václavky a vlčice Brita ? z Pohraniční stráže(F1)
V letech 1964 - 1965 byly publikovány první výsledky a další cíle výzkumu, současně už existuje myšlenka na vznik nového plemene. První znění standardu vypracoval Ing. Karel Hartl v roce 1966. V té době už byly na světě čtyři filiální generace kříženců z první linie (Brita - Cézar z Březového háje) a dvě filiální generace z druhé linie (Brita - Kurt z Václavky). Žádost o registraci plemene a zápis těchto psů do plemenné knihy však byla odmítnuta s poukazem na malý počet.
Roku 1968 bylo v chovné stanici v Býchorech uskutečněno další křížení - tentokrát byl použit vlk Argo a fena německého ovčáka Asta z SNB a následně zde byla odchována i druhá filiální generace kříženců z této linie. Mezilinioví kříženci začali být označováni zkratkou ČV - český vlčák.
Lord z Pohraniční stráže(F3) Rep z Pohraniční stráže(F3)
V roce 1974 byl spojen vlk Šarik s kříženkou třetí filiální generace Xelou z Pohraniční stráže a také s fenou ČV Urtou z Pohraniční stráže - toto křížení bylo uskutečněno v novém kynologickém zařízení poblíž Malacek, které patřilo bratislavské brigádě Pohraniční stráže, kde působil pan František Rosík, který dlouhodobě spolupracoval s Ing. Karlem Hartlem.
Práce všech nadšenců, majitelů a chovatelů byla korunována malým úspěchem v roce 1981, kdy Český klub chovatelů schválil vznik Klubu chovatelů českých vlčáků. 20.3.1982 se konala ustavující schůze tohoto klubu a rozhodlo se zde mimo jiné i o změně názvu plemene na " Československý vlčák."
K poslednímu přikřížení vlka došlo v roce 1983, kdy bylo uskutečněno spojení vlčice Lejdy zapůjčené ze ZOO Ohrada v Hluboké nad Vltavou s německým ovčákem Bojar von Schotterhof. Vybraný pes z tohoto spojení, Kazan z Pohraniční stráže, byl počínaje rokem 1985 několikrát použit v plemenitbě československých vlčáků. Na vzniku plemene se tedy v rozpětí 25 let podíleli čtyři vlci - Brita, Argo, Šarik a Lejdy.
Kazan z Pohraniční stráže(F1) Arion Řečná, syn Kazana z PS
Začala cesta k mezinárodnímu uznání plemene - standard československého vlčáka byl schválen FCI dne 13. června 1989 v Helsinkách a vydán sekretariátem FCI pod číslem 332 dne 28. dubna 1994. Po rozdělení Československa převzala patronát nad plemenem Slovenská republika. Po deseti letech od schválení standardu FCI byli českoslovenští vlčáci znovu předmětem jednání - musela být totiž provedena obhajoba, jejímž cílem bylo prokázat životaschopnost plemene a plnění všech kritérií a na jejímž základě se plemeno Československý vlčák, v roce 1999 definitivně dočkalo mezinárodního uznání.
Brno, 25.3.1989. První bonitace na Moravě a zakládající schůze moravskoslezské pobočky
Vzhled
Československý vlčák je pes větší, než střední velikosti, vzhledem a pohybem připomíná vlka. Feny měří v kohoutku minimálně 60, psi minimálně 65 cm, běžně však feny dorůstají 65 i více cm, psi až 75 cm. Důležitým plemenným znakem je bílá vlčí maska okolo tlamy, na bradě a spodní části krku, úzké, šikmo uložené světle jantarové oko, vlkošedá barva srsti ve všech odstínech od stříbrošedé až po tmavošedou, rovná uzavřená a velmi hustá srst, krátké ucho, ocas dosahující k hleznu a úzký postoj předních končetin s vybočenými tlapami. Linie hřbetu a zádě je rovná, končetiny dlouhé s dlouhými běhovými kostmi. Typickým pohybem je nízký prostorný klus. Československý vlčák je vytrvalý klusák, trénovaní jedinci uběhnou vzdálenost 100 km průměrnou rychlostí 11 - 13 km/h.
Povaha
Československý vlčák je velmi aktivní pes, k cizím nedůvěřivý, hodící se pro výstavy i služební výcvik. Výcvik je však obtížnější, než u německého ovčáka a ortodoxní výcvikáři si toto plemeno pořizují málokdy. U „čévéčka,“ jak se někdy československému vlčáku říká, převládá takzvané „účelové chování“, což znamená, že bezduché opakování cviku po něm budete požadovat marně.
Vyniká však velikou vytrvalostí, odolností vůči nepříznivému počasí a schopností samostatně jednat. Věrnost pánovi a smečce je téměř příslovečná a určuje také výběr plemene. Pokud se nebudete moci psovi plně věnovat a nepředpokládáte, že o něj budete moci pečovat po jeho celý, poměrně dlouhý život, nepořizujte si toto plemeno. Zvířata si špatně zvykají na nového majitele a změnou velmi trpí. Československý vlčák je i oblíbeným psem výstavním a v poslední době vzrůstá jeho popularita zvláště v zahraničí. Když vidíme toto pohledné, elegantní, dynamické stvoření s vlčím výrazem v pohybu, nelze se tomu divit.
Českoslovenkým vlčákům zbyl po vlcích silný smečkový pud, pokud žijí pohromadě, vytvoří smečku a smečkové chování u nich převládá. Pes s fenou zpravidla uzavře pevné partnerství na celý život. Samci tohoto plemene se chovají k fenám velmi „galantně“, někdy však pes žijící trvale v páru s fenou odmítá jiné feny krýt. Opuštěné čévéčko umí dát velmi hlasitě najevo svou samotu a volat svého pána či svého nepřítomného psího partnera daleko se nesoucím vytím.